Proč jsem se rozhodla nepřekládat si své příběhy

  Když jsem vydala první příběh o Azurce, mnoho mých přátel mi radilo, abych příběh přeložila do italštiny. Přemýšlela  jsem o tom a dokonce jsem se i sama do překladu pustila. Mám přeložených minimálně prvních deset kapitol z knížky. 
  Při překládání svého textu jsem si záhy uvědomila, že jsem tu knihu vlastně nepsala pro italské publikum, a to co jsem do příběhu zahrnula, najednou v překladu ztrácelo svůj význam.  Pokusila jsem se tedy kapitoly překládat volněji, ale měla jsem čím dál tím silnější pocit, že  překladem spíš ztrácím drahocený čas. Čas, který bych mohla věnovat nějakému novému příběhu. Proto jsem překlad Azurky odložila na dobu neurčitou, třeba až mi dojdou nové nápady, a pustila jsem se do zbrusu nového příběhu. Napsala jsem přímo v italštině knihu Ti voglio bene Oceano a najednou se mi psalo velmi lehce. Myšlenky se střídaly jedna za druhou a příběh jsem měla za pár týdnů hotový. Přeložit ho do češtiny by pro mne bylo ještě jednodušší, než překládat český text do italského jazyka, ale neudělám to. Česky bych ten příběh totiž určitě napsala úplně jinak. Čeština je můj rodný jazyk, který si při psaní užívám, zatímco u italštiny to ještě tak úplně není. 

 Momentálně jsem se tedy rozhodla psát příběhy paralerně. Příběhy různé, ve dvou jazycích, ale bez vlastního překladu.

 Ten bych případně svěřila odborníkům - překladatelům. 

Došla jsem zkrátka k názoru, že není dobré, aby si autor překládal své texty sám.

M.